April 25, 2014

A joke is a very serious thing.


Někdo mě poprosil o článek na způsob deníčku. Jsem ráda, že se o mě někdo zajímá, Lydia v tom přece nemůže zůstat sama. Pro dotyčnou (Hádám, že to byla žena, muže nepřitahuju) – Líbí se mi, jak si vložila slovo prosím do závorky. Zdravíčko, jaké je vaše heslo na wifi? Začátek závorky, prosím, konec závorky.

Drahý deníčku, (pozn. mám jeden deníček a v papíráku jsem ho koupila za padesát pět korun, je drahý?)

dneska mi jeden milý kluk pochválil postavu. Jsem šťastná, že to noční jedení velikonočních zajíčků se mi vyplatilo. Nemůžu se dočkat, až se o to podělím se slaninovými brambůrkami. Následuje pokerový obličej, i když poker nikdy nehrála.

Dneska jsem před svými přáteli nadhodila, že čtu 50 odstínů šedi. Nemohla jsem uvěřit! Oni věděli, o co se jedná. 
Vždycky si vybavím tu scénu, jak jsem nedávno (Sakra, já vůbec nemám pojem o čase. Dneska je pondělí, že jo?) přišla za kamarádem a sdělila mu, že Dívka s pomeranči byla fakt dobrá, usmál se a řekl něco na způsob – „Kde? Já žádnou neviděl.“ 
Koneckonců až na ten na třináct stránek obsáhlý sex, který se vám v hlavě spustí jako videokazeta, mám tu knihu ráda. Dodává mi pocit, že se svého pana Úžasného dočkám aspoň ve dvaceti jedněch letech.

Za poslední dobu jsem našla dobrou skupinu. Teda pokud máte stejně skvělý hudební vkus jako já. Jmenuje se Dog Is Dead. Netuším, proč se mi v hlavě zrodila myšlenka, že když vymýšleli název skupiny, tak jeden z členů přiběhl a zařval: „My dog is dead.“ Ostatní se jen usmáli, přiložili si ruku k bradě a pronesli „Jo, to by šlo.“

Víte, proč nerada píšu takovéto články? Protože jsem egoistická jen pondělky a čtvrtky a dneska je pátek (pozn. podívala jsem se do kalendáře).

April 18, 2014

Bates Motel

„I’ve never wanted to hurt anyone.“ - Norman Bates

„I think people who are different, don’t know that they’re different
because they have nothing to compare it to.“ - Norman Bates

Bylo to jednoho chladného dubnového večera, kdy jedinou obdivuhodnou činností mladé šestnáctileté dívky bylo sledování seriálů. Její oči toužily po poznání něčeho dosud neviděného. Začala tedy se sledováním… Klídek, byl to jen vtip. (Pokud chceme dlouze polemizovat, obsah příběhu je pravdivý, ale jedná se o recenzi tudíž text shrnující hodnocení uměleckého díla nikoliv vypravování.)

Nebylo by špatné zmínit, co že to vůbec posuzuji. Čeká vás nepříliš obsáhlé hodnocení seriálu Bates Motel. Teď bych mohla okopírovat krátkou anotaci z nějaké nahodilé webové stránky.

Seriál je umělecké dílo takzvaný prequel, jehož děj předchází ze slavného filmu z roku 1960, který nese název Psycho (jde o filmovou adaptaci ze stejnojmenné knihy z roku 1959 od Roberta Blocha) a pochází z dílny Alfreda Hitchcocka - vynikající režisér a spisovatel, často přezývaný jako „mistr hororu“, patří mu čestné místo v nejvýznamnější filmové kinematografii.

Děj seriálu se tedy odehrává před událostmi, ke kterým došlo ve filmu a bude dokumentovat mládí sedmnáctiletého Normana Batese, jenž je ovládán jeho matkou Normou Bates, temperamentní, puritánskou vdovou, která mu zakazuje život daleko od ní. Norma se spolu s Normanem přestěhuje do přímořského městečka White Pine Bay, kde hledá nový život pro sebe a svého dospívajícího syna. Společně se seznamují s historií vlastního motelu s názvem Bates Motel a městečka. Příběh je zrozením jednoho z nejslavnějších psychopatů filmového plátna.

Vydechne a tajně doufá, že se jí podařilo přiblížit vám námět seriálu.

Bates Motel nám prezentuje zajímavé vyústění příběhu ústřední dvojice, Normy a Normana Batese. Hned po několika minutách pilotní epizody vás mile překvapí herecký ansábl, v parádním provedení s Verou Farmingou - přesně ten typ filmové postavy, kterou milujete a nenávidíte zároveň a Freddiem Highmorem, jenž se může pyšnit stejně vypočítavým úsměvem, jaký měl původní Norman. Ani přestože je seriál velmi přesvědčivě a zábavně režírován bohužel nedokáže zakrýt plochost scénáře a jeho poněkud umělé vytváření zápletek pro zápletky, to vás však od sledování neodradí.

April 14, 2014

If you tell the truth, you don't have to remember anything.


„Lidé lžou, ale nehledě na to, že ostatní lžou, ty bys měla říkat pravdu,“ vstřícně mi sdělila máma.

Tuhle větu si pořád opakuji, skoro jakoby to bylo včera, ale přitom už od té doby uplynulo mnoho let. Mami, máš pravdu, lidé lžou.

Nesčetněkrát jsem se ocitla v pozici, kdy jsem byla zranitelnější než kdy předtím. Ta nemohoucnost se bránit je příšerná, jako když někdo skřípá zuby nebo sjede křídou po tabuli. Přála jsem si, aby to přestalo. Přála jsem si být silná. Jak jsem však mohla být silná, když zde nebylo nic, co by mě dělalo silnou?

Právě v té chvíli, kdy pravda byla jen nicotná součást mého života, jsem řekla nějakou lež. Bezvýznamnou lež, pošetilou lež, naivní lež…lež lež lež. Nastala dočasná euforie – vyprchala stejně rychle, jako nastala, ne-li rychleji. Moje problémy se vždy na několik sekund vzdálily. Byl to příjemný pocit - asi jako skočit do studeného bazénu v obzvláště rozpáleném dni.

Hodnota pravdy je však nevyčíslitelná. Pravda odkrývá skutečnost. Lež odkrývá to, jak byste chtěli, aby se realita lišila od skutečnosti.

Je to váš sen, který jste chtěli uvést v skutečnost. Jenže růžové prase zeleným pomocí lží neuděláte. A dříve nebo později si to uvědomí každý (ale spíše později). A já si to uvědomila právě v té chvíli, kdy mi má máma promlouvala do duše.

April 11, 2014

Love drives all great stories


Proč je pro mě vždy nejtěžší úvod článku? Vždyť to má být jen pár stručných řádků, po kterých teprve přichází pointa. Zdravím vás, právě jste se ocitli na mém novém blogspotu. Je to pro mě až k nevíře, že zrovna já, milovnice html kódů, se nacházím na tomto serveru. Teď je možná ten nejvhodnější čas přejít k pointě předtím než se vám to celé vlastně přestane chtít číst.

Posledních pár dnů, zejména po přečtení Hvězdy nám nepřály, mám takový zvláštní pocit ohledně lásky. Co je to vlastně láska? Já si vždycky lásku představovala jako pocit, předtím než jsem už dvakrát přečetla tu zatraceně skvělou knihu, ale teď je to pro mě něco daleko většího. Taková pomyslná brána k dobrodružství, lék na samotu, pocit nezapomnění. Jakoby ta druhá osoba dávala najevo, že je váš záchranný kruh, když se budete topit, ale přitom taky ta voda, ve které se topíte.

„Miluju tě,“ řekl tiše

„Auguste,“ řekla jsem já.

„Miluju,“ opakoval. Díval se na mě a já jsem viděla, jak se mi svraštily koutky očí. „Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jenom výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde zapomnění, že jsme všichni odsouzeni k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou kdy budeme mít, a miluju tě.“

„Auguste,“ opakovala jsem znova, protože jsem nevěděla, co jiného bych řekla. Měla jsem pocit, že se ve mně všechno zvedá, jako bych se topila ve zvláštně bolestné radosti, ale nedokázala to vyslovit také. Nedokázala jsem odpovědět nic. Jen jsem se na něj dívala a nechala jsem ho, aby se díval na mě, až kývl, stiskl rty a opřel si hlavu o okénko.
John Green; Hvězdy nám nepřály

Tohle je citace z již zmiňované knihy. Víte, není nádhernější pasáž než tahle, tedy alespoň pro mě, když nepočítám ten konec, který si nechám pro sebe, pokud by se vám kniha jednou dostala do rukou.